UPÍRSKÉ RODINKY A ŽELVY

Toto téma zrálo dlouho předlouho, protože je to i můj příběh.

Ale už jsem slyšela desítky možná stovky jiných a i z terapií, přednášek, knih a sdílení s jinými lidmi, co terapeuticky pracují, se poskládal ve mně tento článek.

Snad bude ku pomoci těm, kterých se týká.

Upírská rodinka? Jako z filmu, z pohádky, jo? Tak ta naše to URČITĚ není, my se máme rádi, my se často navštěvujeme, maminka (tatínek, ségra, tchýně....) mi volá obden a zajímá jí, jak žiju..... Když začnete odkrývat toxicitu v rámci rodinného systému a ti, co v něm ještě "bydlí", ho vnímají jako normální, narazíte přesně na tohle - velmi jasný, až agresivní, obranný postoj.

Ale jak si myslím, že se odlišuje zdravý rodinný systém od toho upírského?

V jedné zásadní věci. Ve směru, kterým proudí podporující energie.

Je to tu tak zařízené, na Zemi, že tok energie pluje od rodičů k potomkům. Vesmír (Bůh) dává matce (i otci, pokud přijal své otcovství jako zodpovědný zralý muž) veškerou podporu pro to, aby se postarala o své potomky. A ti zase o svoje, a tak dál. Když ptáčata (řekněme třeba čápi) dozrajou a vše se naučí, vyletí z hnízda. A letí založit vlastní hnízdo. Žádnou paní čápovou nenapadne za nimi pak volat " a doufám, že nás budete často navštěvovat! a až s tatínkem už budem staří a do té Afriky nedoletíme, že si postavíte hnízdo někde poblíž a taky tam přestanete lítat a budete se o nás starat! Vždyť my jsme vás vychovali!"

Tak to jsem jen nastínila. Lidské bytosti porůznu zapomněly, jaký je přirozený tok podporující energie. Některé (ti z upírských rodin) si dokonce natolik vzaly za své přesvědčení, že je "přece jejich POVINNOSTÍ" se jednou o rodiče řádně starat a až do jejich smrti jim splácet to, že je vychovali, že pokud byste jim dali přečíst tento článek, rozhořčí se a autorku označí za amorální necitlivou bestii.

Totiž, pokud chceme žít jako zralé a dospělé bytosti, je nezbytné udělat tři separační kroky směrem od rodičů ven do světa - osamostatnit se finančně, geograficky (mít své bydlení) a EMOČNĚ. Emoční separace je nejtěžší a jsou děti, které jsou již samy v důchodu a ještě jí neprošly. Zatímco totiž rodič tím, že sem přivede dítě, je automaticky zodpovědný za něj, za jeho potřeby a jejich naplnění, dítě NENÍ NIKDY ZODPOVĚDNÉ za svého rodiče. V žádném smyslu. Syn matky samoživitelky není zodpovědný za její emoční štěstí a citový balanc, dcera věčně se hádajících rodičů není zodpovědná za klid v domě a podobně.

Upírský systém vychová všechny potomky tak, že jsou přesvědčení, že smyslem jejich existence je dávat svou energii těm v rodě, kteří tu byli před nimi. Tedy zcela obrátit tok přirozené vesmírné vyživující energie. Potomci upírských rodičů a prarodičů se vždy cítí provinile, pokud by udělali něco "jen tak sami pro sebe" s čím zbytek rodiny nesouhlasí. Pokud by se odstěhovali moc daleko. Pokud by se neozývali dostatečně často. Pokud by nepřijeli kdykoli si někdo ze "starších" pískne. A smutné je, že si tohle zaměňují za LÁSKU. Neustálé rozdávání se, vydávání se z energie, opečovávání těch, kteří nejenže nepodporují ale ani nedovolí emoční separaci - třetí krok do dospělosti. Ve zdravém rodinném systému dospělí vědí, že nastane čas, kdy mláďata vypustí do světa a odseparují je….. ale emoční separaci jako takovou musí udělat mláďata sama…. Dospělí ji mohou akorát buď podpořit, nebo jí bránit. Bránit jde s „láskou“ nebo agresivně, vždy jde ale o manipulaci v touze neztratit svůj zdroj energie….o manipulaci a jejích podobách v tomto smyslu ale zase příště.

Když mládě z upírské rodiny neprovede emoční separaci, čekají ho de facto tři scénáře žití (zobecňuji): Ačkoli dospěje a je fyzicky zdravé, NEMÁ VLASTNÍ DĚTI. Protože buď posíláte energii dopředu, nebo dozadu. Buď ke svým dětem, nebo zpět do své upírské rodiny. Anebo si děti i UDĚLÁ (případ hlavně mužů) a pak se ROZEJDE-ten tlak kdy jeho původní rodina chce od synka stále stejně pozornosti a energie, kterou on má už teď posílat ke svému dítěti, je pro něj samozřejmě nesnesitelný. U žen- dcer, co vyšly z upírské rodiny a už třeba mají i vlastní, ale nezvládly emoční separaci, se to projeví klasicky kde jinde než NEMOCEMI na ženských orgánech (rakovina prsou, dělohy, nádory na vaječnících, potraty apod.) a chronickými/autoimunitními chorobami. Rozdávají se na obě strany a jejich tělo jde do velkého energetického mínusu.

V podstatě by se žití v takovém upírském rodinném systému dalo přirovnat k životu mořských želv, které se uzavřely do svého malého akvárka uprostřed bahnitého jezera v pralese.

Když coby jedna z želviček z akvárka zkusíte (navzdpry nechuti rodiny a jejím varováním) vyplavat s touhou zjistit, jestli nááááhoodou opravdu neexistuje oceán a jak se v něm asi plave, nejprve se vykoupete v jezeře, kde plavou jiná akvárka a jiné osamělé želvičky (co vám budou dávat rady typu "ses zbláznila, co ty tady sama, bez rodiny, oni jsou jediný, který máš a v akvárku je bezpečně!") Protože toxické rodiny se moc nepřátelí s jinými a pokud ano, tak se sobě podobnými. Se členy zdravé rodiny mořských želv, co si svobodně plavou v oceáně, by se temáta hovoru těch akvarijních brzy vyčerpala...

V  rámci rovnováhy, co Vesmír neomylně zachovává a pokud je volání Vaší duše dost silné, začnete potkávat zamení, informace a i jiné želvy, které vám ukážou, že oceán existuje a je hned za rohem, stačí vylézt z toho pralesa a už je na dohled.

Pak přijde ale fáze "pláž". A přes pláž musíte přejít....většinou sami. A potkáte se s pocity zmatení, strachu, pochybnostmi....voda nevidět, slunce pálí, jasně osvětluje všechny rýhy na vašem krunýři a i šrámy na duši, které si z žití v akvárku nesete.....víte, že zpátky (k rodině) nemůžete, i když se to občas jeví jako taaaaak pohodlné a logické řešení.

Ale jak si konečně smočíte první nožku v oceánu, budete vědět, že jste se narodili jako MOŘSKÁ ŽELVA a jedině plavání v oceánu má smysl a učiní vás šťastnými.

Nesnažte se příliš často vracet do pralesa a volat do akvárka, že jste šťastní. Neuslyší vás. Ochranné sklo je moc tlusté a voda příliš zkalená. Oni si navíc myslí, že jsou šťastní a spokojení a že jedině takto má jejich život smysl. Nechte jim to. Žádná lidská bytost (ani želvaJ) nesnese žít život beze smyslu.

Ale můžete se občas procházet na břehu jezírka pro případ, že z něj právě vylezla další želvička a nejistě se oklepává a ptá se vás, jestli jako ten oceán existuje, nebo ne.